Kineziologie One Brain je metoda, která nám pomáhá najít v těle a podvědomí „zamrzlé“ emoce z minulosti. Naše tělo si pamatuje každou křivdu, každý strach i každý pocit viny, který jsme zažili jako děti. Když se pak v dospělosti dostaneme do stresové situace – například při hádce s partnerem – náš mozek automaticky přepne do starého obranného režimu.
Místo abychom reagovali jako dospělí lidé, začneme se chovat jako to malé dítě, kterým jsme kdysi byli. Kineziologie tyto staré vzorce uvolňuje, aby nás v přítomnosti už neovládaly. Přesně to se stalo i v příběhu pana Petra.
Příběh z poradny:
„Já už prostě nevím, jak dál,“ vydechl Petr a zabořil obličej do dlaní. „Měsíc jsem bez práce a každý den se budím se staženým žaludkem. Mám strach, že hned nic nenajdu. A do toho moje žena… včera přišla s tím, že si vyhlédla dovolenou u moře. Prý si ji zaslouží, protože dře za oba. Ale my na to teď nemáme! Místo abych jí to vysvětlil, tak na ni buď vyštěknu, že rozhazuje, nebo se pak seberu a jdu do garáže. Nedokážu ze sebe vydat ani kloudné slovo.“
Seděli jsme v tichu poradny. Petr, padesátník, který se vždy snažil být oporou rodiny, se v tu chvíli zdál neuvěřitelně malý.
„Co cítíte, když na vás manželka kvůli té dovolené tlačí?“ zeptala jsem se. „Cítím se… jako nula. Jako by moje obavy z budoucnosti nebrala vážně. A pak mě popadne takový ten mrzutý vztek, tak raději mlčím a vyhýbám se jí, abych nevybuchl,“ odpověděl.
Během kineziologického odblokování metodou One Brain jsme se dostali do klientova věku 8 let, kdy se cítil odloučený a vylekaný. Provedli jsme korekce pro zlepšení propojení mozkových hemisfér a pomohli si světlem k většímu naladění, tak abychom mohli snadněji uvolnit negativní emoce z minulého zážitku.
„Vidím ulici,“ zašeptal. „Jdu ze školy a strašně se bojím. Otec má odpolední směnu. Modlím se, abych ho nepotkal, protože vím, co přijde. Zastaví mě přímo na chodníku a zařve: ‚Ukaž žákovskou!‘“
Petrovi se sevřela pěst. „Zase tam byla špatná známka. Otec na mě křičel přímo tam, před lidmi. Cítil jsem se tak ponížený a bezmocný. Chtěl jsem mu říct, že jsem se snažil, ale chybělo mi od něj uznání. Jen jsem tam stál, koukal do země a mlčel. Toužil jsem po tom, aby mě bral jako rovnocenného, aby si se mnou šel raději zahrát fotbal, než mě jen trestal.“
V ten moment nastal ten klíčový „Aha-moment“. Petrovi se začaly v očích lesknout slzy.
„Bože,“ vydechl. „Vždyť je to to samé. Tehdy jsem selhal jako žák, teď mám pocit, že selhávám jako živitel. Manželka pro mě teď nevědomky představuje toho přísného otce, který mě jde kontrolovat. Když na mě křičí, že jsem doma nic neudělal nebo že chce jet k moři, tak se necítím jako dospělý muž. Já jsem ten kluk na ulici, co schovává žákovskou knížku. Vyhýbám se manželce doma úplně stejně, jako jsem se vyhýbal tátovi cestou ze školy.“
Uvědomil si i druhý extrém: „A když už se snažím prosadit svůj názor, že teď šetřit musíme, dělám to přesně jako táta – úsečně a tvrdě. Chovám se k ní jako on ke mně, a protože na ni nechci křičet, tak raději uraženě mlčím.“
Cesta k sebejistotě a ochotě komunikovat
Pracovali jsme na uvolnění toho starého pocitu viny a „nedostatečnosti“. Petr si v duchu prožil to, co mu v dětství chybělo: pocit, že je důležitý a nepostradatelný i bez ohledu na výkon nebo známky v žákovské (či peníze na účtu).
Když jsme dokončili celý postup odblokování, Petrův výraz byl úplně jiný. Ramena klesla dolů a v obličeji se objevila barva.
„Jak se teď cítíte, když si vzpomenete na tu hádku o dovolenou?“ zeptala jsem se. Petr se pousmál a zhluboka vydechl. „Cítím obrovskou úlevu. Ten balvan na hrudi je pryč. Najednou vidím, že moje žena není můj otec. Nekřičí na mě proto, aby mě ponížila, ale proto, že má o nás taky strach a chce si jen odpočinout. Už se jí nepotřebuju vyhýbat. Těším se domů, až si sedneme a v klidu probereme, co s těmi financemi uděláme jako dva dospělí partneři.“
Jak poznat, že ve vztahu nereagujete vy, ale vaše „vnitřní dítě“?
Příběh pana Petra není ojedinělý. Většina z nás si do dospělosti nese „emoční batoh“, který otevřeme právě ve chvíli, kdy jsme pod tlakem. Jak poznáte, že vás ovládá starý vzorec z dětství?
Prožíváte nepřiměřeně intenzivní reakci: : Cítíte obrovský vztek, nebo naopak naprostou bezmoc kvůli maličkosti (např. neumyté nádobí)? Pravděpodobně nereagujete na špinavý talíř, ale na starý pocit nespravedlnosti nebo ponížení.
Obranná reakce: Útok: Začnete křičet a útočit jako kdysi vaši rodiče.
Útěk/Zamrznutí: Zmlknete, odejdete z místnosti nebo se emocionálně odpojíte (stejně jako Petr, který se chtěl vyhnout otci na ulici).
Pocit, že jste malým dítětem: Máte během hádky pocit, že partner má nad vámi absolutní moc, že se musíte obhajovat nebo že nejste bráni vážně? To je známka toho, že jste se v danou chvíli vrátili do role bezmocného dítěte.
První krok ke změně
Uvědomění je polovina vítězství. Pokud se v podobné situaci přistihnete, zkuste se zhluboka nadechnout a říct si: „Teď nejsem ten malý kluk/holka. Jsem dospělý člověk a v bezpečí.“ Právě kineziologie One Brain pomáhá hluboko uložené destruktivní vzorce vypnout, abyste mohli včas reagovat vědomě a úměrně situaci a žít své vztahy svobodně a s lehkostí.